Nedávno bola Hansi (Maria Anne Hirschmann) v Českom Těšíne. V časopise Živé slovo bol uverejnený krátky rozhovor na tému, ako sa vysporiadať s minulosťou, čo v prípade Hansi vôbec nebolo jednoduché: Recept na překonání vlastní minulosti
Poslední červnovou sobotu navštívila Komunitní centrum v Českém Těšíně Marie Anna Hirschmanová, bývalá nacistka, která svou temnou minulost překonala. Přijela, aby vyprávěla svůj životní příběh. Během přednášky se veřejně omluvila Čechům za příkoří, která jim její německý národ způsobil, a prosila za odpuštění. Její prosba byla posluchači vyslyšena. Vždyť i Češi se na Němcích dopustili nejedné křivdy a mají se za co omlouvat. Sestra Hansi, jak ji křesťané oslovují, věří, že jen odpuštění může nastartovat proces uzdravení vzájemných vztahů. Východisko z atmosféry strachu, která ovládá současný svět, je v lásce, odpuštění a laskavosti. Je přesvědčena, že bychom jako křesťané měli rozsévat Ježíšovo poselství, přestože nevidíme okamžitý účinek. V semeni je skryt potenciál růstu. Po přednášce poskytla Hansi rozhovor, jehož přepis vám předkládáme.
V jakém roce jste se přidala k Hitlerjugend a kolik vám tehdy bylo let?
Bylo to v roce 1940 a bylo mi čtrnáct. V té škole pro Hitlerjugend jsem zůstala až do konce války.
Setkala jste se někdy osobně s Adolfem Hitlerem?
Viděla jsem ho z dálky, ale nikdy jsme se nesetkali.
Jak jste se na Hitlera dívala v době druhé světové války a jak se na něj díváte teď?
Během druhé světové války jsem ho uctívala. Ale dnes věřím, že byl posedlý démonickou mocí. Uctíval satana.
Za druhé války byla spousta informací zatajována. Jaké informace jste vlastně během války dostávali?
Dozvídali jsme se jenom to, co Hitler chtěl, abychom slyšeli. O holocaustu jsem neměla ani tušení. Nevěděla jsem nic o krutostech, které byly prováděny na českém národě. Měli jsme jen informace z rádia, což byla propaganda. Věřila jsem, že Hitler byl velmi dobrý a idealistický člověk. A skutečně jsem věřila, že ho vyvolila Prozřetelnost. Víru v Boha nám tehdy nebrali, jen jsme jej nazývali „velká prozřetelnost“. Jediné, co nám vzali, byla víra v Žida, Ježíše Krista.
Rozuměla jste tehdy jako teenager, co Hitlerjugend učila a jakým směrem se to vše ubíralo?
Úplně jsem tomu nerozuměla. Bylo nám to podáváno prostým způsobem. Byl to velmi jednoduchý a přesvědčivý způsob, jak se dívat na svět: jsme nadřazená rasa, která byla velkou prozřetelností povolána k tomu, aby si podmanila svět a udělala z něj lepší místo pro život. Nebylo to složité.
Co vás na nacismu nejvíce zklamalo?
To, že to byla lež. Víte, stále nás přesvědčovali, že je to správné, a pak se ukázalo, že je to lež. Když člověk něčemu z celého srdce a upřímně věří, a pak se zklame, pak je to opravdu těžké. Přijdete na to, že můžete být naprosto upřímní a při tom úplně vedle.
Máte recept na překonání vlastní minulosti?
Ano. Naučila jsem se věřit v Boha. A poprosila jsem ho, aby mě uzdravil. Dnes vím, že je zde nadpřirozená moc, která může uzdravit vzpomínky a že člověk může zase znovu začít žít. Proto věřím, že východisko je v Bohu, člověk to sám nezvládne. Bůh má tu moc a používá ji.
Znamená to tedy, že vám Ježíš pomohl odpustit všem, kteří vás zranili?
Ano, tak to bylo. Je nutné pochopit, že když někomu odpustíme, není to záležitost pocitů, ale vědomého rozhodnutí odpustit. Když dnes myslím na to, jak Rusové znásilnili moji kamarádku, cítím stále bolest. Nevěřím tomu, že bych v souvislosti s tím měla někdy příjemné pocity. Rozhodla jsem se však odpustit a začala jsem se za Rusy modlit. Musela jsem odpustit ještě mnohým dalším lidem a modlím se za ně.
Jak si představujete skutečnou svobodu a jaký máte odkaz pro současnou generaci?
Na to se nedá odpovědět dvěma větami. Amerika má hlubokou víru ve svobodu a jeden z amerických vůdců řekl, že svoboda je volba. Člověk se buď nechá ovládnout Bohem, nebo ho ovládnou diktátoři. Ti ovládají člověka zvenčí, zatímco Bůh ovládá člověka zevnitř, ale vždy mu dává na vybranou. Bůh neříká: musíš, ale „budeš“ jednat tak a tak, rozhodneš se tak a tak. Když mluvím k americké mládeži, vždy jim říkám: žít svobodně je ten nejtěžší způsob života. Protože za vás nerozhoduje někdo jiný, ale rozhodujete se sami. Musíte se naučit rozhodovat správně a za své rozhodnutí nést zodpovědnost. Proto je tak těžké žít ve svobodě. Nemůžete žít svobodný život, nemáte-li etiku, která by vás ovládala zevnitř. A já dnes věřím, že židovsko-křesťanská etika je tou jedinou, kterou můžete aplikovat zevnitř. Pokud si myslíme, že svoboda znamená, že si budu dělat to, co chci, jenom proto, že je to příjemné, tak to vede k anarchii. Společnost se musí řídit nějakými pravidly. Buď je máme uvnitř, nebo je prosazuje nějaký vládce zvenčí. Takže otázka svobody je dost rozsáhlá a já ráda žiji ve svobodě, ale ta je stále více zneužívaná. Lidé si totiž myslí, že mohou dělat, co je napadne, ale takový přístup společnost ničí.
Bylo to pro vás složité, přestěhovat se do USA z Evropy, kde tehdy nevládla svoboda?
Ano, měla jsem z toho zpočátku hrůzu. Najednou nebylo koho volat k zodpovědnosti za můj život. Za svůj život jsem byla zodpovědná sama. A to jsem se musela teprve naučit, ale teď už to mám moc ráda.
(Ptala se Lucie Antalková, zpracoval Jarek Andrýsek, publikované v časopise Živé slovo 3/2011)