Je čas truchlit
Žít se ztrátou znamená začít nové vztahy, role,
budoucnost a přitom nezapomenout na minulost.
Milí čtenáři, truchlící.
Tento letáček Vám chce nabídnout doprovázení v průběhu prvních týdnů a měsíců po ztrátě Vašeho blízkého. Nebude to všelék na Vaše prožívání a truchlení, ale poukazuje a pojmenovává některé podstatné věci a chce Vám být alespoň malou oporou a ujištěním, že to, co cítíte, je normální, a že v tom všem nejste sami.
Vrátili jste se domů z pohřbu. Všechen shon a vyřizování kolem pochování Vašeho drahého v pohřební službě, v církevním sboru nebo v nemocnici končí. Rodina odchází ze hřbitova. Vy se vracíte zpět do každodenních kolejí. Už to není jako předtím, najednou tady někdo chybí. Zůstalo prázdné místo. Zaplavuje Vás žal a smutek, a to ještě silněji a víc než před pohřbem. Teď tu hroznou ztrátu ještě bolestněji prožíváte. Přichází prázdnota. Jak budete dál žít bez svého milovaného/své milované? Zasahuje to celé Vaše bytí, neboť je to jako krvácející rána. Jako čerstvou ránu obvazujeme a ošetřujeme, tak si musíme nechat obvázat a postupně ošetřovat i ránu po ztrátě blízkého.
Co se s Vámi bude dít uprostřed žalu?
Žal jako tělesná rána
Velkou ránu si nedokážete ošetřit sami. Tak jako zbitý a poraněný člověk v podobenství o Milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37) potřeboval člověka, který se o něho postará, podobné je to s ránou na duši. Je dobré a léčivé mít vedle sebe člověka, který Vás v tichosti obejme a podpoří, podá vodu, polštář, zakryje přikrývkou. Žal oslabí Vaše tělo. Ztráta milovaného člověka je velkým stresem a jeho následkem se Vám může zhoršit tlak, tep, mohou přijít bolesti zad a jiné. Budete pociťovat velkou únavu. Bude oslaben Váš imunitní systém, možná dostanete chřipku nebo prochladnete. Přijdou problémy s jídlem, nebude Vám chutnat. Nebo budete chtít hodně spát nebo se Vám spát vůbec nebude chtít. Možná nebudete mít zájem postarat se o základní věci kolem sebe.
Dovolte někomu blízkému, aby Vám přinesl jídlo, které dokážete sníst. Pokud jste užívali nějaké léky, ať zůstane někdo s Vámi a dohlédne, že jste láky užili. Dovolte někomu, ať se jde s Vámi projít a pomůže Vám vytvořit pohodlí a klidnou atmosféru.
„Už mě vyčerpalo vzlykání, každou noc pláčem kropím svoje lůžko,
slzami kropím svou postel. Žal mi oko zeslabil…“
Žalm 6,7-8a
Žal – to je přirozená reakce na ztrátu milovaného člověka. A přesto jsme mnohokrát donuceni ho ve svém životě potlačovat a neprojevovat. I přesto, že si myslíme, že máme v tomto směru možnost volby. Projev žalu není znakem slabosti, ale normální a nevyhnutelnou reakcí na velkou bolest, kterou právě prožíváme.
Dovolte si truchlit. Dovolte si projevit svůj žal. Je to normální, je to nevyhnutelné a je to lidské.
Žal jako emocionální rána
Spolu s bolestí možná pocítíte i výčitky, hněv, zmatenost, strach, hořkost či lítost apod. Jenom je prociťte, nepotlačujte je, dřív než se vyplaví, a pojmenujte je – co to je. Možná pocítíte výčitky vůči sobě, někomu z rodiny, doktorovi či vůči Pánu Bohu. Povězte to Bohu a povězte to nějakému blízkému člověku, který Vás vyslechne.
„Nemám klid, útěchu, ani oddych, ale přišla zmatenost.“
Job 3,26
Ve svém žalu můžeme cítit hněv, vinu, smutek anebo nemusíme cítit vůbec nic. Můžeme se budit ze snu, protože se nám bude zdát, že slyšíme hlas milované osoby. Můžeme neustále plakat, anebo nemusíme uronit ani slzu. Hodně lidí si v žalu položí přirozenou otázku: Stává se ze mě blázen? A odpověď na ni zní: Ne. Protože i pocity zbláznění se jsou v žalu normální.
Earl Grollmann, židovský rabín a známý autor publikací o žalu, se jednou zeptal svého přítele: „Který žal je nejhorší ze všech?“ Odpověď zněla: „Tvůj vlastní žal.“ Největší bolest na světě je ta, kterou právě prožíváte – Vaše vlastní. A nejlepší věc, kterou můžete pro svou bolest v žalu udělat, je dovolit jí projevit se bez porovnávání se s bolestí jiných lidí. Nikdo Vám nedokáže poradit, jak se máte v žalu cítit. Na druhé straně, ani Vy sami se nesnažte s nikým porovnávat. Jste jedinečná osobnost, která prožívá žal jedinečným způsobem. Prožívejte žal tak, jak to jen Vy sami dokážete a potřebujete.
Žal jako duchovní rána
Cesta přes zármutek je dlouhá a strmá. Nechte si prostor pro modlitbu a svoje myšlenky. Naslouchejte otázkám ve Vašem nitru. „Objevte odpovědi, které Vás provázeli v minulosti a formulujte si nové odpovědi, když to potřebujete „ (Karen Katafiasz)
Utěšujte svou duši krásou přírody a hudby. Jak píše Phill Cosineau o útěše krásou přírody na zlomenou duši: „Ponoření se do krásy je stále nejkreativnější lidskou odpovědí na zlomenou duši.“ Svou bolest utěšujte vzpomínkami. Hledejte uspokojení u zdroje klidu a milosti – u Boha. Protože prožíváte hluboký smutek, Váš život dostává novou dimenzi, novou hloubku, prochází proměnou. Nechte si u sebe někoho, kdo dokáže tuto novou hloubku s Vámi sdílet. Řekněte Bohu to, co prožíváte. Můžete to zachytit i v psaní deníku, textech, básních nebo v malování či jiné tvořivé umělecké činnosti.
„Uzdravuje zkroušené srdcem a obvazuje jim rány.“
Žalm 147,3
Starejte se o sebe. Když se stane neštěstí, Vy a Vaše potřeby jsou mnohokrát na tom posledním místě. Je tolik věcí, které je třeba zařídit. Zapomenout na sebe a svoje vlastní potřeby je v žalu ještě lehčí než jindy. V žalu se od Vás očekává, že veškerou energii, která Vám ještě zůstala, budete soustředit na potřeby svých nejbližších. Na druhé straně – dokážete se o ně postarat jen tehdy, pokud se dokážete postarat sami o sebe.
Je možné se žalem bojovat? Jakým způsobem? Jakýkoliv způsob je dobrý, pokud Vám pomůže dotknout se Vašich myšlenek a pocitů, a najít v životě alespoň trochu rovnováhy. Nabízíme Vám několik způsobů, vyberte si z nich ten, který Vám bude nejvíce vyhovovat: skládání básní nebo písní, malování, práce se dřevem, meditace a modlitby, psaní dopisů – Bohu, zesnulým, blízkým lidem, cvičení, procházky, čtení, vypovídání se, vykřičení se – do polštáře, ve sprše, na málo frekventovaných místech (např. v lese, na kopci, kde jste sami – zakřičte si z plna hrdla). Když najdete bezpečný způsob na zmírnění svého žalu, neváhejte ho použít. Pomůže Vám uvolnit pocity a energii, kterou potřebujete na vyrovnání se s žalem.
„Dokdy ještě, Hospodine, budeš na mě zapomínat? Navždy?
dokdy budeš přede mnou skrývat svoji tvář?
Dokdy mám v duši nosit starost a v srdci dennodenně žal?“
Žalm 13,1-3a
Žal změní a ovlivní mnoho věcí, kromě jiného i Váš vztah s Bohem. Zatímco někteří lidé v žalu cestu k Bohu najdou, u jiných žal základy víry pořádně otřese. Co dělat, když se nám v žalu Bůh zdá tak vzdálený?
Na prvním místě musíme být ve svém žalu upřímní. Když se nám zdá, že nás Bůh opustil – přiznejme si to, dokažme si to připustit. Nikdy neskrývejme své skutečné pocity. Konec konců, před Bohem stejně nic neskryjeme.
Taktéž neváhejme položit Bohu i ty nejtěžší otázky. Řekněme mu své pochybnosti beze strachu, že nás za naši nevěru bude přísně trestat. Bůh se nikdy neodvrátil a neodvrátí od lidí, kteří mu s upřímným srdcem vyznávají své pocity.
Nakonec, nezaměňujme si pocit opuštění Bohem za skutečnost Božího opuštění. Mnoho věřících lidí mívá ve svém životě pocit, že je Bůh opustil. Matka Tereza ve svém deníku napsala: „Cítím takovou strašnou bolest, jako kdyby Bůh ani nebyl Bohem, jako kdyby neexistoval.“ Ale i přes pochybnosti její život byl a zůstává svědectvím víry a Boží přítomnosti na světě.
Během žalu nemůžete očekávat, že se budete cítit dobře jako kdysi, ale můžete se starat o každou část Vašeho já – Vaše tělo, Vaši duši a Vašeho ducha. Důvěřujte tomuto procesu. Vězte, že to zvládnete, že zahojení přijde.
Co byste měli vědět během prvního roku truchlení
Jistá žena po smrti svého manžela v prvním roce nebyla schopná oslavovat první Vánoce bez něho. Rozhodla se odejít během několika dní do lázní v horách, kde si zaplatila masáže, chodila na procházky a s blízkými komunikovala telefonicky. Nesnesla by zůstat doma. Takto často plakala, četla si, jedla čokoládu. Nechala Vánoce jakoby „přeplavat“ okolo sebe. Bylo to nejlepší, co mohla udělat. (Kay Talbot)
Dokázat se přenést přes svátky bez svých milovaných během prvního roku je těžkou výzvou. Neexistují žádné recepty či návody, jak se dostat přes období nebo krajinu zármutku. Možná ti, kteří takovou krajinu zármutku přešli, nám mohou říct něco z toho, co se naučili. Mohou nám pomoci ukázat, jak ty překážky – kameny na cestě – přeložit jako milníky podél cesty. První rok nemá vzorec, má mnoho cyklů a sinusoidy se střídají.
Je několik věcí, které můžete během svého akutního smutku očekávat:
- Náhlé smutné chvíle – Někdy jen vstát z postele zabere hodně energie. Příprava každodenních záležitostí bude přinášet bolest.
- Výčitky – „Kdybych udělala ještě něco navíc“, „Neměla jsem ho nechat samotného“ apod. Pokud jste se nestihly rozloučit s milovaným člověkem tak, jak jste chtěli, poproste Pána Boha o odpuštění, odpusťte to i sami sobě a víc na to nemyslete.
- Potřebu mluvit s někým, kdo zažil něco podobného – V tomto období může být užitečné vyhledat podpůrnou skupinu pro truchlící, kde budou i jiní sdílet pocity smutku.
„Konfrontováním se ztrátou můžeme vplést nitky naší minulosti do nové, smysluplné budoucnosti, kterou jsme nikdy neplánovali žít. Jedná se o naše vědomé rozhodnutí.“
Neznámý autor
Můžete si opakovat krátkou modlitbu:
Bože, Ty sám utiš můj žal a uklidni mou duši,
neboť já sám/sama, ani nikdo jiný to nedokáže.
Ať moje bolest, smutek a slzy nepřehluší tvoji dobrotu, lásku a potěšení,
kterým se chceš o mně postarat i dnes.
Amen
(Natália Kacianová, Miriam Prášilová, Vydala Slezská diakonie, Český Těšín, 2013)